Výběr jazyka
Obsah
Barokní zahrada
Tato nevelká zahrada (necelý hektar) bývala kdysi chloubou svých majitelů. Na jejím zřízení se pracovalo od počátku 70. let 17.století. Zásadní význam měla však až úprava z počátku 18. století za Anny Marie Františky. Její druhý manžel byl poslední příslušník rodu Medici, Giovanni Gaston, pozdější toskánský vévoda. Přestože manželství nebylo příliš šťastné, Anna Marie Františka měla úzké vazby na italské prostředí. To se projevilo i ve vzhledu zahrady, která patří k nejvýznamnějším aplikacím italského typu terasové zahrady u nás. Není stoprocentně jasné, kdo zahradu projektoval, buď to byl Occtavio Broggio (syn Julia Broggia), nebo nový vévodkynin stavitel z Prahy Jan Jindřich Klingenleitner. Chybí zde svažitý terén, který terasové řešení zahrady vyžaduje. Přesto zde byly vybudovány dvě terasy s odpočivadlem otevřené na jih, k slunci. Tvoří architektonickou dominantu zahrady. Stupně teras spojuje symetricky položené schodiště. Opěrné zdi jsou členěny mělkými nikami. Jejich skalnatě upravené stěny vytvářejí vodní kaskády. Mezi niky jsou vloženy objímající se mužské a ženské polopostavy nesoucí římsu. Ta je kamenná, ale opět s umělým grottovým povrchem. Střední kvádry pak mají podobu maskaronů. Kamenné prvky byly prvotně výrazně barveny – červená, šedá nebo modrá, bílá, okrová. Z původního celkového vzhledu zahrady se bohužel dochovaly jen tyto terasy. Z účtů se dozvídáme, že v zahradě byly např. 4 grotty, což jsou umělé jeskyně, blíže neurčené sochy a ozdobné vázy, skleníky, střelnice, kuželník, altán, loubí, fontány...pěstovaly se zde i fíkovníky. Zachované terasy však naznačují aslespoň základní řešení této zahrady, jejíž osa směřovala od předzámčí k věži farního kostela. Kostel Sv. Fabiána a Šebestiána byl totiž rovněž nepřímo zapojen do areálu. Nejenže byl v daném období upravován, ale v jeho hrobce je pochován i první manžel velkovévodkyně a jejich první dcera a následně sem byla uložena i k poslednímu odpočinku sama velkovévodkyně. V letech 1710 – 1711 byla postavena vodárna za zámkem jako nutné technické vybavení zahrady a doplněk staršího rezervoáru. Voda do ní byla přiváděna z mlýnského potoka přes zámecký rybník (dnes parkoviště a louka). Od vodárny pak byla vedena přes dvůr do okrasné zahrady k obohacení fontán a dále k sloupu Nejsvětější Trojice na náměstí. K zahradě se na sever od zámku pojily ovocné sady, bažantnice a rozsáhlá obora. Za slezských válek při drancování roku 1744, tedy pouhé tři roky po smrti Anny Marie Františky, zahrady značně utrpěly. K jejich dalšímu poškození došlo v roce 1775 za selského povstání.
V polovině 19. století, kdy se zámek adaptoval pro excísaře Ferdinanda V., byl upraven i park. Úpravu provedl architekt Jan Bělský v duchu druhého baroka. Horní terasa byla od předzámčí pohledově oddělena stěnou ze stříhaných lip. V dolní části zahrady byla zachována původní základní dispozice, ale jen na menší ploše, v nejspodnější části byly vysázeny již dříve stromy.
V 70. letech minulého století, tedy po 300 letech, byla zahrada náznakově rekonstruována Sadovnickým střediskem ZTŠ Děčín-Libverda. Při této rekonstrukci však nebyla, bohužel, důsledně provedena obnova vodního systému, takže fontány nebyly v provozu. Nedostatek finančních prostředků na údržbu a posléze vykrádání kamenných balustrád přivedly zahradu opět do havarijního stavu. V současné době je zadáván projekt na její rekonstrukci. Doufejme, že se podaří nejen zahradu opravit, ale vrátit jí i vodní živel, který je neodmyslitelnou součástí italských zahrad. 
